Jak jsme přišly o dceru

Pod vlivem různých fotek a informací z médií jsme se s kamarádkou zhrozily nad životními podmínkami dětí v chudých a nejchudších zemích. A tak jsme se rozhodly, že si ke svým "blízkým" dětem adpotujeme také jedno dálkové. Měla to být dívka.

Brouzdaly jsme po internetu a překvapivě dost dětí už sponzora mělo, někdo dokonce na dálku sponzoroval celé hejno dětí. My jsme si vybraly podle fotky nadějnou holčičku z Bangladéše, asi šestiletou. Joya Jerisa Tudu, vyslovit se nám to nepodařilo, ale co. Budeme jí měsíčně posílat peníze, ona bude studovat podle svého přání na lékařku a tím se pokusí zmírnit bídu svého světa. Samozřejmě jsme slýchaly, jak se s dívkami a ženami v Bangladéši zachází, středověk je proti tomu selanka. A tak jsme se na dálku bály, zda se jí něco ošklivého nestalo, trnuly jsme při povodních a dalších katastrofách. Asi dvakrát za rok nám na dálku přes Adru zaslala dopis, takový nic neříkající, asi psaný podle nějaké šablony. Ale aspoň to. Uběhlo pár let a my zjistily, že na vysvědčení má samé horší známky, že ji škola nebaví. Bylo nám to líto, zřejmě je její situace opravdu těžká, ale bez vzdělání se nikam neposune... Škoda. Před týdnem přišla zpráva, že sama Joya požádala o přestoupení na jinou, církevní (lehčí) školu, na kterou sponzorská Adra nemá vliv a tak tím naše úloha končí... Není jí ani kam napsat, ani nepíše ona. Prostě tečka. Máme se radovat, že holčička má aspoň něco na vybranou než se v patnácti vdá anebo máme cítit zklamání? Nevím. Všechny informace přes tu ohromnou dálku jsou určitě zkreslené, takže věříme, že jedné dívce kdesi jsme aspoň trochu, na chvíli pomohly.