Třídní sraz

Jo, tak jsme zas s Hankou nevěděly roupama co dělat. Napadlo nás teda svolat třídního spicha.

Nejdřív jsme sháněly adresy a telefony po všech čertech (míním rodiče našich spolužáků, často bydlících leta na stejný adrese), u kterejch jsme byly semtam úspěšný, no a pak samozřejmě na webu, kde se dá najít skoro všecko. Fejsbůk jsme teda vynechaly, do toho se nám štrachat nechtělo. Takže se nám po měsíci šerlokování podařilo dát do kupy skoro celej seznam, posílaly jsme smsky a mejly, spolužáci občas odpovídali, no a srazík vypadal, že klapne.

V den D a večer V jsme se sešli v jedný putyce. Jelikož jsme nevěděly jak je na tom kdo finančně, z pohledu studijních výsledků jsme volily radši levnější lokál. Postupně přicházely známý obličeje, trochu pozměněný dobou, ale dá se říct, že všichni jsme se navzájem poznali. Tak trochu jsme pozapomněli, že zrovna naše třída nikdy nedržela pohromadě, že jsme moc kamarádi nebyli ani ve škole, ani na chmelu, ani kdekoliv jinde. Asi jsme si tu školu za roky v rachotě nějak idealizovali. Večírek pokračoval dost rozpačitě - někdo se vytahoval, někdo se hned opil, někdo seděl v koutě... Nakonec se většina shodla na tom, že jsme vybraly blbý datum, blbou hodinu a blbou hospodu. Tak jsme šli domů. Od tý doby třídní srazy s Hankou neděláme a nikdo jinej se k tomu taky nemá. Proč si nakonec (zbytečně) připomínat vlastní smrtelnost pohledem na zestárlé spolužáky. Když jsme si neměli co říct tenkrát, v tomhle životě už se to nejspíš nezlepší.